Imola je místem, které na člověka působí jako časová kapsle, jež zamrazila čas. Jedná se o klasické, malebné italské městečko, kde lidé stále neztratili pojem o tom, co je v životě důležité a ke štěstí jim stačí opravdu málo. Bohužel (nebo bohudík?) to stejné platí i pro samotný okruh, který trpí stejným syndromem jako Monako – monoposty ho už dávno přerostly.
Kdykoliv do světa F1 přijde talentovaný mladík, ve kterém laická i odborná veřejnost vidí dalšího šampióna, je na čase brzdit veškerá očekávání a zůstat při zemi. Jednou za čas ale skutečně přijde ten vyvolený, který všechny očekávání naplní. Na startovním roštu bychom našli minimálně pět takových pilotů. Existuje tu ale opravdu velká šance, že většina z nich na titul nikdy nedosáhne. Nemusí se tak nutně stát kvůli jejich schopnostem...
Tým Alpine je jako bonboniéra – nikdy nevíš, co ochutnáš. Po většině čokoládových bonbónů je ale člověku zle a i proto se jí většina lidí v paddocku výhýbá obloukem. Skončí tu většinou jen ti, kteří nemají žádné jiné možnosti a roli v týmu berou jako záchrannou ruku, která jim pomůže se udržet ve světě F1 do doby, než přijde něco lepšího.
VC Miami nabídla tradičně náhled do další kapitoly spousty mikropříběhů, jimiž se letošní sezóna jen hemží. Na některé z nich, které jsme si nerozebrali v pozávodní diagnóze, si posvítíme v dnenším článku, pomocí kterého dáme letošní VC Miami sbohem.
Naše očekávání před závodním víkendem v Miami byla toho nejnižšího charakteru. Většina fanoušků se na Miami dívá pro to, čím opravdu je – jde především o komerci. Ta, společně s potřebou více proniknout na americký trh, zažehla touhu F1 tu začít závodit a samotná závodní stránka šla stranou. O to příjemnější překvapení nás letos čekalo...